Vyhledat v textu

Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie > Josef Vodička

Josef Vodička

Humor, ta příslovečně nakažlivá droga všech Čechů, jakoby ze života na vesnici vytratil. A to je škoda. Oč lépe se zvládají denní těžkosti s úsměvem a legrací. Jen tak mimoděk si člověk připomene osudy dobrého vojáka Švejka. A tu si připomeňme:

"……když se Švejk s Vodičkou loučil, poněvadž každého odváděli k jejich části, řekl Švejk:
" Až bude po vojně, tak mne přiď navštívit. Najdeš mne každej večír vod šesti večer u "kalicha" na Bojišti"
"To se ví, že tam příjdu "odpověděl Vodička," bude tam nějaká sranda?"
"Každej den se tam něco strhne," sliboval Švejk, "a kdyby to bylo moc tichý, tak to nějak zařídíme".

Tato stať ze slavného románu klasika české satiry a humoru Jaroslava Haška je z Osudu dobrého vojáka Švejka - pasáž, kdy se dobrý voják loučí se sapérem Vodičkou. Úryvek je vybrán proto, že aktér sapér Vodička, alias Josef Vodička žil a bydlel i když všemi zapomenut, v naší obci, kam se po druhé světové válce se svou rodinou přistěhoval.

V cihelném stavení č. 52 u potoka Tepličky obklopen zelení dožil 83 letý neuvěřitelně pestrý život stařík, člověk s obrovskou vůlí žít a rozdávat smích, bezstarostnost, ideály a sny, člověk těšící se z prožitých sérií příhod shodný s příhodami sapéra Vodičky v Haškově Švejku.

Josef Vodička, narozen v roce 1876 v Čertoryjích na Olomoucku, vyučen bednář, sloužil za Rakousko Uherska u sedné roty. Protože, jak říkával: " pro čísaře Páne ani ránu z pušky", rozhodl se ve válce dezertovat. A tak se Josef Vodička - bylo to v roce 1917 octl v lágru Samarské gubernie v Rusku. A zde se setkal s Jaroslavem Haškem. Vodička vzpomíná.

"Panečku, Jarda Hašek, to byl humorista. Ten vždycky, za každé situaci chrlil ze sebe nápad za nápadem, které od nás, prostých lidiček čerpal. To byla parta k popukání : Jarda Hašek, malíř Hájek, účetní Hlaváč a Vodička, to jako já. Byli jsme holt samá sranda. Jarda pak zůstal v Kyjevě a psal do " Čechoslováka " a my hňupové se hnali do légií"…………

Josef Vodička prožil ve vojně samé patálie. Za pouhé dva roky si odseděl 153 trestů. Pan hejtman mu říkával:

"Vy jste prase, infaterist Vodička, svým chováním jste mi pokazil celou kumpačku!"

Jak známo Jaroslav Hašek tíhl k lidem, od nichž čerpal látku ke své literární činnosti a zpodobňoval je, byť s určirým příbarvením ve svých postavách a postavičkách. A Josef Vodička patřil ke kumpánům, kteří žádnou legraci nepokazili. To mu zůstalo po celý dlouhý život.

Jednou, když ještě hospodařil, chystal se vyjet do pole. Sousedé ho varovali:

 "Neblázni Josef, vidíš že bude bouřka. Promokneš na kůži".

Ale Vodička nedbal rad a vyjel. Skutečně se přehnala bouřka a sousedé v hospodě čekali na Vodičku jak příjde promočený a bude sušit šaty. Byli však velice překvapeni, když se Vodička vrátil - suchý, na jeho šatech nebyla ani kapka vody. Vyhrál sázku. A jak? Když se hnala bouřka, svlékl se do naha, šaty schoval pod vůz a počkal až déšť ustane. Pak se oblékl a vrátil se do vesnice suchý.

Když mu bylo 75 let, klouzával se na potoku v Újezdě s dětmi - a bos. Prováděl všelijaké kousky. Měl rád pečeného psa zapíjeného rumem. Chudáci psi, měli z něho děs. Procházel-li vesnicí, jako na povel se rozštěkali okolní psi od nejmenšího až po vlčáky. Na otázku proč jsou tak rozdováděni, odpovídal: "Radostí ze života, oni, čoklové nevědí, na rozdíl od lidí, že přijde den, kdy tady nebudou." Bylo to ale jinak. Oni cítili, že jim z jeho strany hrozí smrtelné nebezpečí, a proto vysílali varování.

Každý, kdo mu přišel na vesnici do cesty si musel vyslechnout rozličné říkanky, básničky i nejrozmanitější příběhy z vojny i občanského života. Psával s oblibou satirické ódy novomanželům a jubilantům. Rád se předváděl před vesnickými kluky, jaký je ještě "pašák". V té době bylo samozřejmostí, že každý kluk bez námahy vylezl na jakýkoliv strom. A Josef Vodička ani v tomto směru nezůstal pozadu, a to ani ve věku přes 70 let. Poblíž jeho obydlí u potoka Tepličky stávaly letité lípy, jasany, vrby a olše. S oblibou před zraky udivených kluků se vyšplhal na každý strom, který si kluci vybrali. Častokrát to odnesly kalhoty. To jeho manželka měla asi radost.

Jednou, bylo to někdy v březnu rozhrabal bosýma nohama k nelibosti tehdejšího cestáře hranoli štětovacího kamení připraveného k opravě silnice u horní školy v Újezdě. Jednalo se o sázku. Jen tak pro legraci kluků.

Haškův Vodička - sapér je výbušný, vznětlivý, ale při tom člověk k smrti nenávidějící válku a jakékoliv příkoří na lidech, člověk s vrozenou vírou pro svět bez násilí a s obrovskou láskou k lidské pospolitosti. Takového jsme Josefa Vodičku znali my, a proto není důvod nemyslet si, že Jaroslavu Haškovi posloužil jak věrný model.

Na otázku, jaká byla jeho životní filozofie, ještě pár týdnů, než vydechl naposled, odpověděl:
„Snil jsem jako blázen a dřel jako kůň.“

Až půjdete přes Újezd na nádraží a budete míjet na horním konci obce v zatáčce u školy stavení z červených cihel, zastavte se na okamžik na tomto místě, kde žil a zemřel Haškův slavný sapér, samorostlý humorista s nesmírnou vůlí překlenout každou životní situaci s lehkým úsměvem na srdci.

zpět na Historie